bzzzwa's blog

[cz] PF 2012: Touha po novém druhu demokracie

S přáním nadějných vyhlídek do roku 2012 se chci podělit o text Michaela Hardta a Antonia Negriho, který vyšel 8. prosince na webu Adbusters pod názvem What to expect in 2012. Nemusíte se vším v textu souhlasit, ale je nesporné, že v téhle inspirující době jsme všichni hledači, protože starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal. Věřím, že tento text pomůže vaší mysli k rozletu. Níže je můj neautorizovaný překlad.

Michael Hardt & Antonio Negri: Co čekat v roce 2012

Požadavek demokracie dominoval některým z nejvíce inspirujících sociálních bojů roku 2011 

Od povstání Arabského jara po bitvy odborářů ve Wisconsinu, od studentských protestů v Chile po protesty ve Spojených státech a v Evropě, od výtržností v Británii po obsazení náměstí španělskými “indignados” a shromáždění Řeků na náměstí Syntagma, od Occupy Wall Street po bezpočet lokálních forem odporu napříč světem - hnutí, která ač vznikala za odlišných podmínek, všechna staví na první místo odmítání: Dost bylo struktur neoliberalismu! Tohle společné volání není jen ekonomickým protestem, ale zároveň i politickým vystoupením proti falešně hlásané reprezentaci. Ani Mubarak, Ben Ali nebo bankéři z Wall Street, ani mediální elity nebo prezidenti, členové správních rad, poslanci, ani další zvolení funkcionáři - žádný z nich nás nereprezentuje. Ale ač obzvláštní důraz na odmítnutí je velmi důležitý, je třeba být opatrní, abychom ve zmatku demonstrací a střetů neztratili ze zřetele to důležité, co protesty a odpor přesahuje. Tato hnutí totiž také sdílejí touhu po novém druhu demokracie, někdy vyjadřovanou nesměle a nejistě, jindy však přímo a s důrazem. Rozvíjení té touhy je nití příběhu, kterou v roce 2012 opravdu dychtíme následovat.

Nedostatky moderních demokratických zřízení, zejména co se týče režimů práce, vlastnictví a reprezentace, jsou zdrojem neshod, se kterými se musí vypořádat všechna hnutí, která jsme zmínili, včetně těch, co právě svrhla diktátora. Za prvé, v těchto zřízeních je klíčové pro přístup k příjmům a k základním občanským právům být zaměstnán. Ale pro ty, kteří se nacházejí mimo řádný pracovní trh, včetně chudých, nezaměstnaných, žen vykonávajících neplacenou práci, imigrantů a dalších, tento vztah dlouhodobě funguje velmi špatně. Většina forem práce se dnes stává více nejistou a dočasnou (prekérní). Práce je v kapitalistické společnosti samozřejmě stále zdrojem bohatství, ale čím dál tím více se vytrácí oboustranný vztah práce a kapitálu, práce se často nachází mimo stabilní pracovní poměr. Ve výsledku je v našem společenském uspořádání pro přístup k plným právům ve společnosti stále požadováno být zaměstnán, ale zároveň je zaměstnání stále hůře dostupné.

Soukromé vlastnictví je druhým základním pilířem demokratického zřízení, přičemž sociální hnutí dneška zpochybňují nejen národní a globální režimy neoliberální vlády, ale také obecněji nadvládu vlastnictví. Vlastnictví nejen udržuje sociální rozdíly a hierarchie, ale také vytváří jedny z nejsilnějších svazků (často velmi perverzních), které udržujeme vzájemně mezi sebou nebo s naší společností. A přitom současná společenská a hospodářská produkce má se vzrůstající mírou charakter společného statku, který přesahuje a popírá omezení daná vlastnictvím. Schopnost kapitálu vytvářet zisk klesá od té doby, co kapitál ztrácí svůj potenciál podporovat podnikání a svou sílu zajišťovat sociální kontrolu a spolupráci. Místo toho kapitál stále více hromadí bohatství primárně formou renty, a to nejčastěji prostřednictvím finančních nástrojů. A tak hodnota, která je vytvářena sociálně a relativně nezávisle na moci kapitálu, je kapitálem ukořistěna. Ale každý případ soukromé akumulace omezuje sílu a produktivitu společenství. Soukromé vlastnictví se tak čím dál tím více stává nejen parazitem, ale i překážkou sociální produkce a sociálního blahobytu.

Nakonec, třetí pilíř demokratického zřízení a předmět vzrůstající neshody, jak jsme zmínili dříve, spočívá v systému reprezentace a v jeho falešném tvrzení, že zákládá demokratickou vládu. Ukončit moc profesionálních politických reprezentantů je jedním z mála sloganů tradice socialistických hnutí, který můžeme s čistým srdcem oprášit pro naše současné podmínky. Profesionální politici, spolu s vedoucími korporací a mediální elitou provozují jen jeden chabý typ fungování reprezentace. Problémem není ani tak to, že politici jsou zkorumpovaní (i když to je v mnoha případech také pravda), ale to, že tato ústavní struktura izoluje od sebe mechanismy politického rozhodování na straně jedné a síly či touhy aktivní mnohovrstevnaté společnosti (multitudy) na straně druhé. Každý opravdový proces demokratizace v našich společnostech musí útočit na nedostávající se reprezentaci a její předstírání v samém jádru ústavy.

Jakkoli je důležité rozeznat rozumnost a nutnost revolty podél tří jmenovaných os i podél mnoha dalších, jimiž je živeno hodně z dnešních bojů, toto poznání je ve skutečnosti jen prvním krokem, startovním mezníkem. Rozhořčený zápal a spontaneita revolty musí být přetvořeny tak, aby byly trvalejší a směřovaly k vytvoření nových forem žití, alternativních sociálních uspořádání.

Tajemství těchto budoucích postupů jsou tak nezvyklá jako i drahocenná.

V ekonomické rovině potřebujeme odhalit nové sociální techniky pro svobodnou produkci při zapojení všech a pro spravedlivou distribuci sdíleného bohatství. Jak mohou být naše produktivní síly a přání zapojeny a pěstovány v ekonomice, která nebude založena na soukromém vlastnictví? Jak mohou být všem poskytovány blahobyt a základní zdroje společnosti v sociálním uspořádání, které není regulované a ovládané státním vlastnictvím? Musíme zkonstruovat vztahy produkce a výměny stejně jako struktury sociálního blahobytu, které jsou tvořeny společenstvím a jsou pro společenství přiměřené.

Výzvy na poli politickém jsou neméně palčivé. Některé z nejvíce inspirativních a inovativních událostí a revolt v posledním desetiletí radikalizovaly demokratické smýšlení i praxi obsazením prostoru, kde, například na náměstí, byl pobyt organizován otevřeným způsobem, shromáždění se mohl účastnit každý. Taková nová demokratická uspořádání byla udržena týdny nebo měsíce. I samotná vnitřní struktura organizace hnutí byla neustále vystavována procesům demokratizace ve snaze vytvářet horizontální strukturu sítě s otevřenou možností podílet se. Tyto revolty proti dominantnímu politickému systému, jeho profesionálním politikům a jeho nelegitimním strukturám reprezentace však nesměřují k obnovení nějakého bájného legitimního systému reprezentace z minulosti, ale spíše k experimentování s novými demokratickými formami vyjádření “democracia real ya”. Jak můžeme přetvořit rozhořčení a rebélii do trvalého tvůrčího procesu? Jak se mohou experimenty s demokracií stát utvářející silou, která bude demokratizovat nejen veřejné prostranství nebo čtvrť, ale také vynalézat alternativní společnost, která je skutečně demokratická?

Abychom se postavili těmto otázkám, navrhujeme spolu s mnoha ostatními možné počáteční kroky, jako třeba ustanovení garantovaného příjmu, práva na globální občanství nebo procesu demokratického znovuvyvlastnění společných statků. Ale nežijeme v žádné iluzi, že všechny odpovědi už máme. Spíše nám dodává odvahu skutečnost, že nejsme sami, kdo si klade podobné otázky. Ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že ti, kdo jsou nespokojení se životem, který nabízí současná neoliberální společnost, rozhořčení její nespravedlností, bouřící se proti její moci poroučet a vykořisťovat i toužící po alternativním demokratickém uspořádání pro život, které bude založené na společném sdíleném bohatství, oni pokládáním těchto otázek a usilováním o naplnění svých tužeb naleznou nová řešení, která si my ještě neumíme ani představit. To jsou některá z našich přání do roku 2012.

Michael Hardt je americkým politickým filozofem a literárním teoretikem. Antonio Negri je italským marxistickým filozofem. V pozdních 70. letech byl Negri obviněn, že je strůjcem činnosti levicové teroristické skupiny Rudých brigád. Negri emigroval do Francie, kde v Paříži učil spolu s Jacquem Derridou, Michelem Foucaultem a Gillem Deleuzem. Hardt a Negri spolu publikovali čtyři důležité kritiky pozdního kapitalismu a globalizace: Labor of Dionysus: A Critique of the State-Form (1994), Empire (2000), Multitude (2004) and Commonwealth (2009). Tyto čtyři práce jsou vysoce ceněny dnešními aktivisty. Například Empire bylo označeno lacanianským filosofem Slavojem Žižkem za “nic méně, než přepis Komunistického manifestu pro současnost”.